Když praskne guma!

26. 9. 2013 17:43

Druhý týden v červenci jsem měla nastoupit na praxi v chirurgické ambulanci v Bad Blankenburgu. Ten se nachází asi 15km od místa, kde jsem měla ubytování. Tudíž nastal problém- jak se 2 týdny (ze kterých se později vyklubaly 3) přesunovat ráno na praxi a odpoledne zpět.

Jelikož stejnou vzdálenost jsem jezdila autobusem i 4 roky na gymnáziu, tak vím, že trasa čítající 15km mě v Česku vyjde cca na 25kč, tedy 1euro. Myslela jsem, že v Německu to bude poněkud dražší, že cena 2,90e za jednu cestu mě zarazila.

Aha- 6e za jeden den x 10, to se poněkud ta praxe prodraží.

Druhý den tedy musel přijít na řadu plán B. Jan, u kterého jsem přebývala má k dispozici 3 kola. Jedno supernové z karbonu, které by mi nepůjčil, druhé asi 10 staré, ale stále zachované a vzhledově pěkné a třetí, které tu v Německu dostal od kolegy z práce- typ ukrajina!

Bylo rozhodnuto! Přece nepojedu na takovém starém křápu, půjčím si to druhé, na tom se pojede určitě líp a nebudu dělat ostudu! Aby mi náhodou někdo neukradl výbavu, sundal mi Jan vše, co na kole viselo, včetně malé pumpičky.

A jelo se! Naštěstí jsem tuto trasu už jednou na kole jela a skoro celou cestu je možno užít cyklostezsky, tak se není třeba bát srážky s autem. Jelo se parádně! Bylo to totiž většinou z mírného kopečka, tak to byla jedna báseň. Sem tam to drkotalo přes kamínky, pak zase následovala nová asfaltka. Když jsem dojela na kraj města, něco se mi přestalo zdát v pořádku, nějak nepružilo zadní kolo, jelo se ztěžka. Jen aby nepraskla guma! A praskla! Resp. duše.

Studený pot mě polél v tom horkém letním ránu. Ale což, jsem na místě, nějak se to musí vyřešit. Tak jsem postupně podél kola došla až k ordinaci. Nikomu jsem nic neřekla, jen Janovi jsem posílala zoufalé zprávy.

Vzpomněla jsem si, že když jsme sem jeli na kole posledně, tak Jan taky píchl na tomto kole duši, jenže ji dofoukal pumpičkou, kterou měl u sebe a jel dál, pak ji dofoukal na benzince a dojel až domů. Já si tehdy jela spokojeně, avšak ztěžka na té staré rachotině. Jan pak duši zalepil.

Tento den mě doktor (bohužel) pustil domů dřív, hned v polední přestávce. Co teď? "Dojdi na benzinku v Bad Blankenburgu a dopumpuj si kolo", zněla SMS. Tak jsem šla, kolo se nafouklo, jenže po pár šlápnutích bylo zase prázdné, díra byla asi už příliš velká. Musela jsem jít pěšky. Byl parný den, pravé poledne.

"Nemůžeš pro mě dojet?" " Bohužel máme v práci důležitý meeting. Do 17h. Vydrž!!"

Tak jsem šla. Měla jsem vztek! Bylo mi horko. 15km není tolik, když jdete pěšky, ale když vedle sebe vedete kolo, na které si nemůžete sednout a před sebou máte krásnou rovinku, nedejbože (nedej, Bože) jdete z kopce, je to strašné! Docházela mi voda.

Napadala mě spousta věcí, které bych asi nikdy do tohoto kontextu nedala. Napadlo mě, že já a to kolo může být paralela k zamilovanému páru, který má ještě daleko ke svatbě a jsou ovládáni touhou se k sobě intimně přiblížit (sednout na kolo a jet z kopce). Jenže když na to kolo sednou, sice pojedou, nějakým způsobem po ráfku, ale brzy se guma roztrhá na dranc a už ji člověk nebude moci použít znovu, nezbude nic jiného, než ji vyhodit a vyměnit.

Ale, když s kolem dojdu do cíle a nesednu na něho, tak tu gumu zachráním.

Dále jsem si uvědomila, jak se vztekám, že musím jít pěšky, ale jsou lidé, co by dali všechno, co mají, aby mohli jít pěšky místo mě po svých nohou. Asi i proto, že Jan pracuje ve firmě vyrábějící invalidní vozíčky. 

Uvědomila jsem si, že za tu jednu cestu na kole (místo autobusu) jsem si už ušetřila na jeden skvělý kebab (viz.https://doorbell.signaly.cz/1309/o-tom-ze-zazraky-se)

No člověk by nevěřil, co ho všechno napadne, když mu praskne guma.

I přes tyto možná bohumilé (Bohu milé) myšlenky jsem tuto trasu, k tomu ještě ani ne celou- cca 12km šla asi 4 hodiny, po cestě jsem se několikrát citově zhroutila, pobrečela si, zvlášť, když jsem byla bez vody, zavztekala si, zadupala si. Závistivě hleděla na důchodce, kteří se svými koly seděli na odpočívadle a pak po delší době kolem mě ladně projeli. Proštudovala si všechny značky, mapy a kilometrové vzdálenosti z místa na místo. Několikrát chtěla nastoupit s kolem do autobusu, co jsem nakonec neučinila. Pobavila se s důchodcem v Quittelsdorfu, který mi nabízel, že si kolo můžu u něj nechat a jet pak domů školním autobusem, ale nakonec jsem přesto odmítla. Zapamatovala si přesný průběh cesty z Bad Blankenburgu do Königsee, každou zatáčku, odpočívadlo, most, stavení.

Když tu mi přišla zpráva: "Jedu pro tebe, za chvíli jsem tam." 

Čekala jsem na mnoha různých stanovištích, vzteklá, vyprahlá, spálená a vyřízená. Pak jsem zakotvila na jednom dřevěném posezení ve vesnici Unterschöbling, kde jsem čekala, až milý Jan přijede. Ale on projel, a jel dál. 

Když jsme se konečně našli, apaticky jsem hleděla do blba a po dlouhé době ticha jsem odsekla: " Kdes byl?" " Napouštěl jsem ti vodu na pití."

Už nikam na kole nepojedu!

Další den avšak nastal plán C. Ten starý křáp! Dozvěděla jsem se, že ono 10 let staré kolo je sice vzhledově zachovalé, ale má taktéž 10let staré duše. A ta stará rachotina má duše 2 roky nové.

(A tu mě napadla paralela s lidmi: Že člověk, co se na první pohled může zdát sympaťák a dobře oháklý fešák, může být vevnitř značně prohnilý a dřív nebo později to praskne a naopak člověk, co se nám na první pohled nezdá dost dobrý, může mít uvnitř velmi zdravé jádro!)

A jelo se! A jelo se perfektně! Tam- i zpátky! A i na dluohou dobu naposledy, jelikož mi ten den doktor řekl, že vlastně jedna ze zdravotních sester bydlí v Königsee a jezdí každý den autem do práce a zpět. A bylo to vyřešeno!

 

 

Zobrazeno 1361×

Komentáře

vitT

taky sháním staré kolo zn. Eska

doorbell

takové jsi měl v Mnichově?

vitT

ne tam sem měl to velký

Zobrazit 5 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz