O tom, že zázraky se dějí a andělé existují

Po necelých dvou měsících jsem (J) byla dneska v durynském městečku Bad Blankenburg navštívit zdravotní sestřičky a pana doktora, u kterých jsem měla tu čest absolvovat v červenci nepovinnou praxi v chirurgické ambulanci.

Po uzavření ordinace jsem si zajela na kole též do tureckého fast foodu, kde jsem si 2x během letního pobytu dala Döner Kebab, pokaždé bez cibule, protože mi celkově kazí požitek její ostrá chuť. Vždy mě obsluhoval někdo jiný.

Dnes byl u pultu starší muž, pravděpodobně majitel (M).

J: "Dobrý den."

M: "Dobrý den! Dlouho jste tu nebyla! Kde vám byl konec? A co tu děláte v Bad Blankenburgu?....?"

Povídali jsme si, odkud vlastně jsem a co jsem tu o prázdninách dělala. Překvapilo mě, že si mě pamatuje, když mě vlastně obsluhoval jen jednou. Celou dobu se hezky usmíval. Když krájel maso takovým tím "holicím strojkem" a pak přestal, řekla jsem si ze srandy v duchu: " Tak mohl by mi ještě trochu přidat." Postupně plnil kebab. Když mu došlo nakrájené maso, zamyslel se, zapnul znova strojek a ještě několik kousků přidal. Pak starostlivě plnil kebab, v tom se zarazil: "Ach, bez cibule!" A zase tu cibuli vracel zpátky. Pak přidal ještě omáčku dle přání, tedy jogurt. Zeptal se, jestli s sebou nebo to sním hned. Říkám, že hned a podávám mu bankovku. 

On se usměje, posune mou ruku směrem zpátky ke mě a řekne. 

" Dneska jste mým hostem."

Začnu se smát. "Ó, děkuji pěkně, děkuji pěkně!"

M: " Chcete k tomu kolu nebo fantu?"

J: " Fantu."

Ta plechovka mi bude připomínat, že andělé stále ještě existují i mezi lidmi.